Victor Frankenstein vyrůstá v Ženevě v rodině známého lékaře. Victorovo radostné dospívání obklopené rodičovskou láskou i narůstající láskou adoptivní sestry Elizabeth naruší tragická smrt Victorovy matky. Victor propadne depresím a při své touze po vědění se dá na studia lékařství a odjíždí studovat do Ingolstadtu. Zde nijak neskrývá svou touhu porazit smrt a uměle stvořit život. Se svými postoji tvrdě naráží, pomůže mu však profesor Waldman, který se o podobné věci již kdysi pokoušel. Po Waldmanově tragické smrti se Frankenstein uzavře ve své laboratoři, zcela propadá svým výzkumům a pokusům a zatímco celé město sužuje epidemie cholery, dojde ke svému cíli. Vytvoří život, oživí lidského tvora poskládaného z různých částí několika lidí (včetně Waldmanova mozku a trupu a hlavy jeho vraha). Ihned poté si však uvědomuje, co udělal a snaží se monstrum zničit. Myslí si, že se mu to povedlo, monstrum však mrtvé není, ukradne Frankensteinovy zápisky a uteče. Po přečtení deníku se rozhodne Frankensteina vyhledat. Frankenstein se zatím zpět v Ženevě chystá oženit s Elizabeth. Když ho monstrum nalezne, chce po něm jediné, buď mu vytvoří družku, nebo ho on o jeho družku připraví.
Victor Frankenstein to odmítne...
Nevím jak Vás, ale mě osobně slavná a hvězdná herecká jména v hororových filmech spíše odrazují a jako by varovaly: „Pozor, to nedopadne dobře.“ Většinou se to pak i vyplní a kdo ví proč... Důvodů může být mnoho, shrnul bych to asi tak, že protože tam jsou herecké hvězdy, film se snaží tvářit strašně áčkově (nebo takový je), což samozřejmě stojí dost peněz a tak ve snaze o co největší přístupnost či atraktivnost, se snaží být okázalý a zajímavý pro co největší skupiny/sorty lidí, což většinou to hororové ve filmu zatlačí až někam do pozadí. Samozřejmě tomu nemusí být vždy a určitě se pár (dost) výjimek najde.
I proto jsem k tomuto zpracování Frankensteina přistupoval s rozpaky. Ostatně, Branagha mám zafixovaného hlavně jako charakterního herce, ale režisér hororové klasiky? Čekal jsem hlavně historické kostýmní drama. Ostatně, vždyť se děj odehrává na konci 18. století. A kolik jsem již viděl filmů, kde různé okázalé kostýmy, vypiplané kulisy a květnatá mluva zatlačila příběh do tmavého kouta a nepustila jej ke slovu.
Ale chyba lávky.
Pokud existuje nějaký pod(sub)žánr hororového žánru, který by se dal nazvat romantický horor, určitě jeho nejlepším představitelem nebude Stmívání, ale právě Branaghův Frankenstein.
Branagh totiž dle mého názoru dokázal takřka nemožné – ano, jeho Frankenstein je (hodně) dramatický (Victorovo dětství, Monstrum a chudá rodinka), romantický (Victor vs. Elizabeth vs. Monstrum), okázale historický (ony načančané kostýmy a dekorace – monumentální schodiště ve Frankensteinově domě mě fascinuje doteď), ale hlavně, je i řádně hororový (Monstrum a příběh samotný), dokonce i překvapivě brutálně krvavý (vytržené srdce např.). A toto všechno Branagh dokázal skvěle skloubit, propojit a ukočírovat tak, aby nic z toho příliš nevyčuhovalo a nezastiňovalo ostatní a aby se všeho dostalo přesně tolik, kolik si příběh a jeho zpracování žádá a zaslouží.
Knižní předlohu Mary Wollstonecraft Shelleyové jsem ještě neměl tu čest číst. Z různých komentářů co jsem četl však vyplývá, že se Branagh této předlohy držel docela věrně. A tak nějak mi to z jeho pojetí a ztvárnění Frankensteina vyplývá – přesně takhle jsem si vždycky představoval, že svobodomyslná Wollstonecraft (jejím otcem byl ostatně anarchista William Godwin, za sympatizanta anarchismu se poté provdala) někdy v první půli 19. století napsala svůj příběh o zodpovědnosti vědce za své poznání a trestu za hraní si na Boha, o jakýchsi ne morálních, ale čistě lidských hranicích vědeckého poznání a bádání či zodpovědnosti za své činy jako takové. Ostatně, o mnohovýznamnosti Shelleové díla se diskutuje dodnes.
Ani nevím, co popsat a pochválit dřív. O příběhu tu již byla řeč. Kamera, střih? Nenapadá mě jediný špatný či nějak nesednoucí záběr či střih. Scénář, režie? No, možná některé ty romantické scény jsou trochu na hraně únosnosti (hlavně co se Elizabeth týče), ale vzhledem k tomu, v jaké době se příběh odehrává, se to dá snést. Jinak žádné hluché scény, při nichž by jste se dívali/y, kolik ještě zbývá do konce filmu, žádné extrémní nelogičnosti či bezduché dialogy. Po téhle stránce film odpovídá příběhu. Slavný velký příběh byl natočen v rámci svých kvalit.
Krátce se musím zmínit o maskách. De Niro v roli Monstra nemusel ani moc hrát, jeho maska byla děsivá až nechutná sama o sobě. A dobrá natolik, že mi po chvíli ani nepřišlo, že to je maska a nesnažil se za těmi jizvami a stehy hledat De Nirovu tvář. Podobně je to v závěru filmu i s Bonham Carterové Elizabeth – tohle se prostě povedlo.
Již jsem mluvil o hercích, takže alespoň letmo. Slavných jmen jsem se bál zbytečně. Všichni dokázali, že jsou herci právě tím, že to zahráli skvěle. Roberta De Nira nějak zvlášť extra nemusím, líbil se mi asi jen ve dvou třech filmech. O hororový žánr (nebo spíše o hororově laděné thrillery) se letmo otřel několikrát, podle mě ne moc zapamatováníhodně – jeho ďábel v Angel Heart je až tragický, Richard Wellse z Godsendu snad ani nestojí za řeč, prostě to odehrál a tím to končí. K jeho nejlepším rolím pak zcela jistě patří Max Cady z Mysu Hrůzy. Frankensteinovo Monstrum považuji za jeho vůbec nejlepší herecký výkon obecně, jeho nejpovedenější spojení jeho jako herce s postavou jako fiktivní bytostí. Kenneth Branagh jako Victor Frankenstein jen potvrdil svůj post charakterního herce, předvedl přesně to, co role potřebovala. Trošku zklamáním pro mě byla má oblíbenkyně Helena Bonham Carter. Jistou dobu se o ní tvrdilo, že je to herečka převážně kostýmových rolí, tedy přesně typ Elizabeth. Bonham Carter není prvoplánovitě a na první pohled hezká herečka, proto je u ní jistá záruka – není obsazována jen pro tělesný vzhled. Přesto je to vnitřně hezká žena (prostě u ní potřebujete víc, než jen letmý pohled, aby jste pochopili, jak je jako žena jako celek takřka dokonalá), jejíž předností je však to, že je to v mnoha ohledech zajímavá žena a co se herectví týče – je to skvělá herečka. Přesto pro mě byla její Elizabeth, podotýkám, že jen do určitého okamžiku, trochu zklamáním. Její závěrečný výstup však stojí za to. Nemíním zde zmiňovat všechny herce, jako posledního si vyberu Johna Cleese, jehož herecký výkon zde za zmínku nepochybně stojí. Už jen proto, že jsem si celou dobu nebyl jistý, zda to je on a potvrdily mi to až závěrečné titulky. Pro ttoho/tu, kdo jej má zafixovaného jako intelektuálně potřeštěného komika z Monty Python Flying cirkus, Hotýlku nebo mnoha komedií (včetně dvou Bondovek) bude jeho zcela vážnou postavou prof. Waldmana, vypadající jako takřka šedesátiletý vlasatý rocker, překvapen stejně jako já.
Na dokonalosti filmu se podstatnou měrou podílí i hudba. Představte si hudbu k filmu z konce 18. století, jde o silné drama s příměsí romantiky a drsnějšího thrilleru.... Tak ano, přesně taková ta hudba je, silná a úderná tam, kde má být, tichá, táhlá a rozmarná tam, kde je to třeba.
Závěrem mi zbývá říct jen pár pochvalných vět. Frankenstein mě opravdu překvapil svou sílou, úderností a zpracováním. Celé dvě hodiny mě držel a nepustil, uplynuly tak rychle, že mi to až bylo líto. Frankenstein patří zřejmě k mému nejlepšímu filmovému zážitku loňského roku. O hodnocení netřeba přemýšlet. Věděl jsem to, ještě než doběhly závěrečné titulky

Když už si beru do huby Frankenstaina, jméno tak známé a slavné, nesmím zapomenout zmínit se, že film Kennetha Branagha Frankenstein, je naprosto úžasné a geniální dílo. Mnozí z vás namítnou, že čenobílá klasika předčí v mnoha směrech film z roku 1994. Pro někoho samozřejmě ano, ale osobně považuji toto zpracování za nejpovedenější verzi o stvoření "člověka".
Při dobívání severního pólu v roce 1794 uvízne na obrovské ledovci kapitán Walton s celou svoji posádkou. Zde nacházejí na pokraji smrti Victora Frankensteina, který z posledních sil odvypráví kapitánovi svou nepříliš šťastnou minulost, ve které neuposlechl varování moudrých a zasvětil tak život proklaté otázce znovuzrození a nesmrtelnosti.
Doporučení pro milovníky syrové, deprimující, bezútěšné atmosféry a opravdové, nefalšované vizuální symfonie.
18. století, špína a zápach chladných Ženevských ulic. Hladomor a šířící se epidemie cholery. Popravy zlodějů a vrahů je každodenním chlebem. Obklopeni jen strachem a všudepřítomnou smrtí. A uprostřed tohoto dění, Victor Frankenstein a jeho zahrávání si se samotným peklem. Tahle atmosféra je neskutečně reálná a než se nadějete, zaleze vám až do samého morku kostí. Stejně tak jako lynčoávní a následná popravava nevinné ženy, dokáže nejednomu divákovi v hlavince rozhýbat myšlenky o takřka hmatatelné lidské krutosti a bezohlednosti. Návrat o tři století zpět v té nejtemnější a zároveň nejůžasnější podobě.
Na závěr snad jen malá připomínka týkající se dabingu. Rozhodně volte originál a neokrádejte tak sami sebe o ty nádherné a nezapomenutelné filmové okamžiky, kterých po světě neběhá zas až tolik.

Tak Frankenstein podle Mary Shellyové je jediný film o stvoření Frankensteina, co jsem kdy viděl (tedy s výjimkou Van Helsinga), ale jiný snad už ani vidět nechci. Toto je naprosto dokonalé. Viktor a jeho životní příběh je zde ztvárněn perfektně a Robert de Niro? Mám pro něj tak nějak slabost. A ta poprava té nevinné dívčiny mě opravdu dojala. Prostě plný počet.